﻿&editionNumber=1
&editionVolume=3573

&centralHeader="Německý letecký most v kritické situaci"

&mainArticleHeader="Sověti obsadili letiště Morozovskaja"

&mainArticleText="Po obsazení letiště Tacinskaja minulý týden sovětští představitelé potvrdili, že Rudá armáda dobyla také Němci provozované letiště Morozovskaja. Jako významná základna bombardérů He 111 bylo letiště Morozovskaja klíčové pro podporu německých operací ve stalingradském kotli, zejména v době, kdy Luftwaffe po ztrátách letounů Ju 52 trpěla sníženou kapacitou leteckého mostu. He 111 pomáhaly přepravovat náklad a podle možností doplňovaly flotilu Ju 52.

Morozovskaja nepotkal stejný osud jako Tacinskou, protože zde umístěné He 111 dostaly již před dvěma dny rozkaz k evakuaci. Podle německých zdrojů však letouny neměly kapacitu odvézt veškeré vybavení základny. Velitel Kampfgeschwader 55, Oberleutnant Ernst Kuhl, údajně zůstal na místě s minimálním personálem. Němci doufali, že jejich pozemní jednotky dokážou sovětské síly zastavit a ofenzivu zadržet, aby se letouny mohly vrátit a letecké zásobování pokračovat. Týden před pádem Tacinské jednotky u Morozovské úspěšně odrazily sovětský útok na letiště. Dnes však letiště nakonec padlo, když sovětští vojáci překonali německá obranná postavení.

Ernst Kuhl a jeho štáb údajně zůstali až do poslední chvíle, aby zničili vybavení a zásoby a zabránili Rudé armádě v jejich ukořistění a využití. Poté letiště sami evakuovali. Ztráta této letecké základny nyní znamená, že doba potřebná k letu německých zásobovacích letounů do Stalingradu se téměř zdvojnásobila."

&secondaryArticleHeader="He 111 – páteř německého bombardovacího letectva"

&secondaryArticleText="Heinkel He 111 je pravděpodobně letoun, který si většina lidí vybaví jako typický německý bombardér. Byl navržen v roce 1934 a původně vydáván za civilní dopravní a transportní letoun; do služby vstoupil roku 1935. Ve skutečnosti byl od počátku tajně konstruován jako rychlý střední bombardér. Versailleská smlouva Německu zakazovala provozovat vojenské letectvo. Když se ve třicátých letech vývoj letadel znovu rozběhl, Ernst Heinkel využil příležitosti a pokusil se vytvořit nejrychlejší dopravní letoun na světě.

Nejprve v roce 1932 vznikl He 70, jehož některé prvky se později objevily na He 111. He 111 s charakteristickou prosklenou přídí si zkušební piloti oblíbili; oceňovali nejen jeho dobrou rychlost a ovladatelnost při nízkých rychlostech, ale také výhled z kabiny. Do služby u Luftwaffe vstoupil v roce 1938 a bezprostředně poté byl nasazen u Legie Condor ve španělské občanské válce.

Protože byl rychlejší než všechny stíhačky protivníka, vstoupil Heinkel do španělské občanské války bez obranné výzbroje. V letech 1939 a 1940 He 111 znovu prokázal svou hodnotu během bleskových tažení v Polsku a při invazi do Francie. Schopnost dopravit na cíl značný pumový náklad a provést to poměrně rychle byla pro leteckou složku německé doktríny zásadní. Teprve v létě 1940, kdy se Heinkely střetly s britským Královským letectvem během tažení zaměřeného na vyřazení britské obrany před plánovanou invazí, začaly bombardovací jednotky Luftwaffe utrpět značné ztráty. Příčinou byla propracovaná síť protivzdušné obrany tvořená radary a pozorovateli poskytujícími včasné varování a také modernější britské letouny, například Spitfire.

Během bitvy o Británii ztratila Luftwaffe 756 bombardérů He 111. Heinkel nadále úspěšně sloužil v dalších taženích roku 1941 v Sovětském svazu, na Balkáně a v Řecku. Původ konstrukce v civilním dopravním letounu se ukázal jako mimořádně cenný také ve chvíli, kdy během bitvy o Stalingrad začala klesat přepravní kapacita Luftwaffe a He 111 byly nasazovány do životně důležité transportní role."

&fakeArticle1Header="Americké těžké bombardéry zasáhly dok v Saint-Nazaire"

&fakeArticle2Header="Novoroční seznam vyznamenaných přinesl řadu nových povýšení"